Předem varuji, že je to smutnější čtení, které sdílím se souhlasem klientky. Pokud se v tom poznáte někdo další – tak to určitě není o vás.
Přišla ke mně už jako dospělá, žena s tím, že si všimla jak neustále stahuje své očekávání dolů. Jako by sama se sebou vyjednávala lepší pozici, tedy tu méně ohrožující.
Vypadalo to třeba tak, že si řekla „chci mít 6 klientů týdně a nakonec si celou dobu v mysli přemítala, a není to moc? Nestačily by mi třeba jen 2? „
Tím pádem i její výsledky v podnikání byly takové – vlastně dostačující. Chvili jsme si povídaly a hledaly jsme souvislosti s jejím životem a klientce se začaly vynořovat vzpomínky. Nejprve na střední školu, kdy bylo bezpečné tak moc nevyčnívat a držet si tu svou linií bezproblémové dvojkařky. Až do dětství, v tu chvíli mi bylo jasné, že už povídání stačit nebude a půjdeme spolu do hloubek jejích energetického systému.
Ten se totiž při této vzpomínce z děství nořil čim dál do většího smutku a zoufalství. Ukázal se nám příběh, malé holčičky, která nikdy nemohla nic vyhrát, protože pak její sourozencí plakaly, že ona vyhrála a oni ne. Popřípadě se na ní za to zlobily rodiče, protože její bratrové křičeli.
A tak se rozhodla, že nebude svým úspěchem nikomu ubližovat.
Byla nejstarší ze 3 sourozenců a tak měla být tou rozumnou. Navíc patří k těm velmi citlivým osobám, které preferují harmonii v prostředí nad jejich osobním štěstím.
A tak se v jedné takové chvíly, kdy vyhrála a neměla, rozhodla, že už vždycky bude druhá, aby nikoho nenaštavala a nenarušila rodinné vztahy. A tak si její tělo emoce úspěchu spojilo s neštěstím ostatní a ponížením, protože na ní bylo křičeno. Kdykoliv tak měla vyhrát raději se předem sabotovala.
Spojení úspěchu s ponížením, vinou i smutkem jsme v energii klienkty propustily. Nakonec se v jejím těle i myslí rozhostil klid a prozření. „Já opravdu můžu být uspěšná, teď už se na mě nikdo nebude zlobit. Je to pro mě bezpečné a nikomu tím neubližuji..“ A pomalu přestává hrát ve svém životě druhé houslo, protože už nemusí.
Dovětek z terapie:
Naše slíby, které si dáme v dětství znějící jako: “ Už nikdy nedopustím, aby se mi to stalo.“ Jsou zároveň i našim vlastním prokletím, kterým samy omezujeme své vlastní úspěchy nebo touhy. Často si je dáváme proto, abychom se nevystavovaly nebezpečí odmítnutí ze strany blízkých (včetně odmítavých reakcí) nebo kvůli osobnímu bezpečí. V dospělosti je často se sebou nosíme, protože už to nejde jinak, ale ve své podstatě už nikomu neslouží a ani nepodporují vývoj vpřed.
Pokud máš pocit, že sis nějaký takový slib dala a už si ho nechceš brát všude sebou. Objednej se na terapeutické setkání se mnou.
